Tak to vidíš, psát jeden článek do rubriky za měsíc mi vůbec nejde, ale to už jsem prostě já.
Tento rok byl pro mě ohromě rychlý a plný změn, úplně jiný než poslední roky a vlastně si ani nepamatuji, že bych někdy něco podobného prožila.
Začalo to poklidně, ještě na začátku roku jsem do rubriky dopisovala poslední měsíce roku 2023.
V únoru se objevila každoroční jarní pylová alergie, která jako každý rok trvala až do května a moje životní tempo kleslo tak na polovinu a já neměla na nic chuť ani sílu. A myslím, že to bylo v březnu, kdy jsem zjistila, že moje manželství dospělo do fáze, která je konečná a chci se rozvést. Nějaké trable jsme řešili i dříve, ale tohle bylo opravdu jiné. Byl to okamžik, jako by mi spadly růžové brýle a najednou jsem začala věci a situace vidět úplně jinak než dříve a vnitřně jsem naprosto jistě cítila, že není cesty zpět. Ještě dnes se nad tím podivuji, jak je možné, že něco je tisíckrát neviditelné a pak se člověk po tisíci a jedné podívá a je to úplně jiné a on si říká, jak to, že jsem to neviděl dřív? Tak přesně takhle to bylo u mně a já se v ten moment v podstatě rozvedla.
A tak započaly všechny ty velké změny.
Asi by se to dalo shrnout, že se celý rok snažím měnit věci k obrazu svému. Méně dám na rady okolí, co bych měla a neměla a více se ptám sama sebe, co chci.
A hodně zpomaluji.
Jsem totiž děsnej drak a jak mě něco popadnu, jdu, konám a nemám čas se ani nadechnout, jak zbrkle jednám a chci, aby vše už bylo hotové. Takže letos se vědomě zpomaluji. Připomínám si, že toho dělám moc a je potřeba, abych toho dělala méně, což je zrovna ten opak toho, co si myslí mé okolí. Podle ostatních bych totiž měla dělat víc, měla dělat tamto i toto a když namítám, že to nezvládnu, tak vidím ty úžaslé obličeje, jak to, že to tedy někdo jiný v pohodě zvládá? Asi celý život mě tohle drtilo. Vždycky jsem nebyla dost a je úplně jedno, čeho se to týkalo. Jela jsem jak zapřažený kůň a táhla celý ten svůj život vpřed se vším, co se k tomu časem nabalilo a nakonec co? Nakonec jsem zjistila, že to nikdo nevidí a nikdo neocení. Takže stopka! Leotošní rok je plný důvěry sama k sobě.
Učím se, že cokoliv je potřeba řešit, potřebuje to svůj čas a můj klid a nedá se to uspěchat. Musí si to takříkajíc sednout.
A co že to tedy ta Alucha vlastně chce?
SIMPLY LIFE!
Tohle heslo mě před lety napadlo a krásně to celé shrnuje.
Pro mě to znamená, že nechci nadále žít v paneláku. Můj sen je mít malý domeček uprostřed přírody. Život, jaký je teď "nastavený" jako běžný, je na mě moc rychlý, zaměřený na konzum, odtržený od toho, v čem spatřuji hodnotu. Možná stárnu, ale cítím, že potřebuji klid, dělá mi radost, když něco vyrobím, vypěstuji, když si s něčím poradím, neláká mě to do nákupáků, nechci být obklopená betonem, anonymními lidmi, které ani neznám, zapletená do internetovích a elektrických sítí, nechci, aby mi vše fungovalo na tlačítko. Mám obavy, že dojde k tomu, že to tlačítko zmáčknu a ono to najednou nebude fungovat. Připravuji se na to, že jednou možná nepůjde elektřina, ať už z jakéhokoliv důvodu a já chci mít svoje doupě, kde budeme fungovat i bez elektřiny tak, aby nám bylo teplo a abychom měli vodu na pití. Pro někoho budu blázen, který plaší a řeší situaci moc radikálně, ale co už. Já se těším, že si splním sen o malém domku, ze slaměných panelů, s hliněnými omítkami, těžkými akumulačními kamny na dřevo a s co nejméně přístroji závislými na elektřinu. Ale nebude to hned. Zase trpělivě zvažuji, co je důležité a co počká, do čeho investovat a co vynechat. A hlavně v klidu, nechat to uležet, netlačit na výsledek a čekat, až se to poskládá a sedne si to.
A tak je to teď i s Aluchou a látkovkami. Za poslední roky jsem hledala pomoc, kde se dalo. Myslela jsem, že mi někdo poradí, jak to udělat, aby mi to fungovalo. Že někdo ví, co dělám špatně a co bych měla dělat jinak, lépe. Letos se to ve mně všechno zlomilo. Nikdo mi neřekne, co udělat, aby to fungovalo. Ani já nevím, co udělat, aby to fungovalo. Vnímám, že vše má dvě stránky. Je v pořádku, že něco chvíli funguje a pak zase chvíli ne. Je v pořádku, že si to chci a budu dělat po svém. A zase to nejdůležitější spatřuji v tom, že se ptám sama sebe, jak to chci dělat a že to zkouším. I když je to třeba úplně něco jiného, než se radí. I když možná jinak by to šlo snáze. I když možná to, co budu dělat, nebude fungovat, beru to tk, že takhle je to v pořádku. Začalo to tím, že jsem neměla sílu něco kolem Aluchy dělat, tak jsem to nechala jet na volnoběh a neřešila. Pak jsem v září cítila, že bytostně potřebuji odlepit se od internetu, dát si pauzu a odstup. Vypnula jsem facebook, Tik tok i instagram. Jediné, kde jsem byla, byl mail a sama pro sebe jsem sledovala youtube, protože miluju pořady o přírodním stavitelství, bydlení v Tiny house a permakultuře. To vám byl relax! Myslela jsem, že mi budou sítě chybět a sama jsem byla překvapená, že vůbec necítím potřebu je zapnout. Naopak, dostavil se vnitřní klid. Vím, sítě jsou potřeba, kdo není vidět, jako by nebyl. S tím úplně souhlasím, ale hned dodávám, že pokud nemám být vidět, tak to přijímám. Vnitřní klid je pro mě důležitější. To, že nevím kdo co prodává, kdo co chystá za kampaň, co je právě in, co se řeší, mi vlastně vůbec nechybí. A potvrdilo se mi, že když ode mně někdo něco potřebuje, tak mě najde i bez sítí.
Celý rok jsem se snažila postavit Aluchu na nohy. Proto jsem začala s touhle rubrikou. Ale život se tak nějak otočil a já opět s důvěrou přijímám vše, co Aluchu potká. Nemusím nikomu nic dokazovat. Prostě, umím šít látkovky. A jsou to skvělé látkovky! Je to dovednost, kterou mi nikdo neodpáře. Nebudu ale sedět na facebooku nebo pořádat marketingové kampaně, abych dosáhla lepších výsledků. Budu žít takový život, abych na ty výsledky nemusela tlačit. To pro mě znamená, že se zbavím hypotéky, budu se snažit být co nejvíce soběstačná a vystačit si s minimem. Méně věcí, ale kvalitních. Mým cílem je snížit životní náklady tak, abych byla schopná žít život, který si přeji a abych mohla šít dále látkovky pro radost, pro ty, kteří je chtějí. Myslím si, že za těch 9 let, co jsem se pohybovala po internetu, jsem tu za sebou zanechala již nějakou stopu a kdo bude hledat, určitě na mě natrefí. Zase prostě věřím, nechávám tomu volný průběh a s důvěrou přijímám, co přijde. Není to pro každého, ale je to moje cesta. Každý máme jiná přání. Ne, že bych třeba jednou nejela ráda k moři, to asi jo, ale každý den mě utvrzuje v tom, že úplně nejvíc je pro mě to, že si ráno můžu udělat hrnek teplého čaje, přes noční košili hodit župan, na nohy natáhnout vlněné ponožky a holínky a vyjít si spolu se psem na louku, přivítat nový den. Jen tak se procházet a dívat se, co kolem mě roste, pozorovat ptáky, po cestě si natrhat řebříček a jitrocel na čaj a doma si pak upéci v remosce buchtu. Žádné čudlíky! Když je mi zima, tak si nanosím dřevo a poctivě přikládám do kamen. Odměnou jsou mi chvíle, kdy se uvelebím v houpací síti a jen tak jsem. To je prostě úplně nejvíc!
Pořád si vzpomínám, jak jsem na začátku byla plná nadšení! Chtěla jsem šít ty nejlepší látkové vložky na světě! A jsem sama sobě strašně vděčná za to, že jsem to nevzdala a pořád chci šít ty nejlepší látkovky! Tohle mě neopustilo, i když už jsem musela překonat hodně nezdarů. A i kdyby jednou měla přijít doba, kdy už látkovky budou out a nikdo je po mně nebude chtít, tak do té doby, než to nastane, budu pořád šít nejlépe jak umím! Pořád z těch nejlepších materiálů, ekologicky, pořád na šlapacím stroji. Patří to ke mně. I když letos cítím, že to není to jediné, co ke mně patří a přijdou určitě i další věci, na které se v životě víc zaměřím. Zase. Netlačím, čekám co přijde. S důvěrou. S vírou sama v sebe, že to zvládnu, ale musím si naslouchat a také se poslouchat a nedělat věci na sílu.
S rubrikou končit nechci. Už to ale nebude každoměsíční vypis, "jak se mi v podnikání daří". Spíš jednou za čas napíšu, jak se mám. Co mě zaujalo. Co dělám. Kam směřuji. Jak se mi daří všechno skloubit. Co se mi nedaří. Co bych si přála. Jak žiji.
♥
